GEOLOGICKÉ POMĚRY HRUBÉHO JESENÍKU

Geologický podklad Hrubého Jeseníku tvoří jednotka Silesikum (Silesia - Slezsko). Jeho geologická historie je neobyčejně složitá. Uplatnila se zde příkrovová stavba - přesouvání horninových komplexů v několika etapách. Silesikum tvoří klenba keprnická a desenská v nichž vystupují velmi staré starohorní horniny jako např. keprnická rula (nejstarší hornina celých Jeseníků se stářím asi 1,4 miliardy let), další typy rul (např. muskoviticko - chloritická, která tvoří horu Praděd), svory a erlány. Na okrajích obou kleneb vystupují mladší horniny jako jsou fylity, kvarcity apod., které jsou devonského stáří, protože v oblasti Silesika probíhala mořská sedimentace ještě i v devonu. V devonu probíhala kromě mořské sedimentace také sopečná činnost. Vulkanické horniny a jejich tufy spolu s vyvřelými horninami typu gabra podlehly později přeměně a dnes tvoří dva amfibolitové masívy - jesenický na severu a sobotínský na jihu. Nejzápadnější jednotka Silesika je stejně jako okraje kleneb devonského stáří. Jedná se o tzv. skupinu Branné, která probíhá v úzkém pruhu od centrální části Rychlebských hor po Hanušovickou vrchovinu. Rovněž na východ silesických kleneb se rozkládá pruh metamorfovaných devonských hornin, mezi nimiž převládají fylity a kvarcity. Spodnodevonské stáří těchto hornin je spolehlivě určeno nálezy zkamenělin v kvarcitech na Suchém vrchu severně od Vrbna pod Pradědem, u Rejvízu či na Břidličné hoře. Výskyt zkamenělin je v metamorfovaných horninách neobvyklý a zde byl umožněn tím, že stupeň přeměny těchto vrstev byl poměrně nízký.

Jeseníky vznikly působením značných tlaků na pevninskou desku. Tyto tlaky byly vyvolány srážkou dvou putujících "ostrovů" (teránů), které se oddělily od pevniny v důsledku putování celých kontinentů. Tyto dva terány (moldanubikum a brunovistulikum) do sebe narazily u kontinentu zvaného Laurussie a tím vyvolaly značný tlak, jehož důsledkem bylo vrásnění, kterým vzniklo toto horstvo. Tato srážka byla stejně jako podobné srážky jinde na naší planetě doprovázena vulkanickou činností, s níž je spojován vznik jesenických ložisek zlata, mědi, zinku, olova a železa. Linie styku obou teránů se nazývá ramzovské nasunutí.

V období prahor, starohor až do konce devonu v prvohorách (před 345 mil. lety) se území Hrubého Jeseníku nacházelo na dně moře v oblasti poblíž rovníku. Z těchto dob pocházejí četné zkameněliny ramenonožců a korálů. V době svrchního devonu až spodního permu již probíhá variské vrásnění, které probíhalo asi 70 milionů let a bylo nejvýznamnějším horotvorným procesem. Z tohoto období pochází do značné míry i dnešní geologická stavba Jeseníků a probíhala i metamorfóza hornin. V období druhohor probíhají pohyby podél zlomů a intenzívní denudace (odplavování pevných částí povrchu), která místy dosahovala až 10 000 m. Jeseníky byly tedy v tomto období zbroušeny do paroviny o průměrné výšce 800 - 900 m. Intenzívní horotvornou činností v oblasti Karpatské soustavy došlo k oživení starých poruchových linií podle nichž poklesávají nebo jsou zvedány jednotlivé části ker do výše. Tehdy byl masív Hrubého Jeseníku opět vyzvednut do horských výšek. Denudace probíhala i ve starších třetihorách, hlavně v období konce svrchní křídy. Mladší třetihory (26 - 1,8 mil. let) byly ve znamení hlubšího poklesu některých oblastí. Ve starších čtvrtohorách zvaných pleistocén (1,8 mil. - 10 000 př. n. l.) probíhá střídání chladných a teplých období, severně od centrální části horstva se zastavovaly pevninské ledovce. Ledovec s centrem ve Skandinávii zasáhl před 300 - 250 000 lety až na Jesenicko a pokryl severní předpolí Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku až do nadmořských výšek 500 - 540 m (nejvyšší polohy pevninského zalednění v ČR). Jeho mocnost činila místy až 250 m a zanechal zde 50 m mocné uloženiny, štěrkopísky z tavných vod a morény. Poslední zalednění proběhlo před 12 - 10 000 lety. Nejvyšší partie Jeseníků pokrývaly horské ledovce - Velká kotlina, Malá kotlina, Sněžná kotlina a Sněžná jáma. Mladší čtvrtohory (holocén) se vyznačují značným zvětráváním, vznikem půd a rašeliny.

Největší ledovec byl pravděpodobně ve Velké kotlině, kde jsou dodnes patrné pozůstatky morény. Je to typický ledovcový kar v němž se v zimě udržuje velká vrstva sněhu (většinou do června) a často se zde uvolňují laviny. Dalším ledovcovým karem je Malá kotlina na úbočí Velkého Máje, Sněžná kotlina pod Červenou horou a Sněžná jáma pod Keprníkem. I v těchto místech se udržuje mnoho sněhu do počátku léta i když laviny zde již nejsou tak časté.

Skalní útvary v celém pohoří jsou pozůstatkem tzv. mrazového zvětrávání, kdy vlivem extrémně nízkých teplot, mohutných větrů a naopak silnému slunečnímu záření vznikly dnešní tvary různých skal a skalisek zejména ve vrcholové části hor. Společně se závěrečnými horotvornými pohyby začalo být nově vzniklé pohoří intenzívně modelováno a obrušováno tzv. exogenními silami, jako jsou voda, vítr, teplota, vegetace a v určité míře i gravitace, které působí dodnes. V současnosti vlivem poklesu celé karpatské soustavy Jeseníky mírně stoupají. Stoupání je poměrně vyrovnané a činí asi 0,5 až 1 mm za rok.


Jan Ondryáš

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Jeseniky.TOURISM.cz